Venku mrzne, někdy sněží, někdy je to už spíš k jaru…A jak bylo na podzim na Vysočině?

Vysočina je tradice. Letos jsme vyjeli podesáté. Tradice je závazek i pevný bod. Zavřeli nám chatu, která nám poskytovala po těch devět předešlých let dokonalé zázemí i servis. A najít něco podobného není vůbec jednoduché. Nejde o prostor, kterého je v nabídce poměrně dost, chce to i majitele, který pro svůj kraj hoří a fandí nám, s kterým je možné domluvit se na čemkoliv, nic není problém. Povedlo se, přesně takového majitele s penzionem jsme našli v Kuklíku, asi sedm kilometrů od naší původní základny. A mohli jsme začít balit.

Vypadalo to, jako bychom čekali, až přejdou všechny krásné dny, abychom mohli vyrazit. Byla středa 24. října a lilo, jako by někdo nebe propíchal velkým hřebíkem. Ale Vysočina je zaklínadlo, tak jsme vyrazili vstříc těm deštivým proudům i našemu focení. Kvůli počasí jsme změnili program a začali v Muzeu ve Žďáru nad Sázavou, u paní hraběnky Kinské. Tu jsme tam loni potkali a měli jsme to štěstí s ní i promluvit, její francouzská čeština je tak milá, letos jsme ji nepotkali. Než jsme muzeum opustili, déšť se stáhl zpátky do mraků a zůstal jen silný, ale opravdu silný ledový vítr. A nahoře u Santiniho byl ještě silnější. Ale je třeba přiznat, že tím vyloženě špatné počasí skončilo.

Nová chalupa je na konci klikaté cesty mezi kopečky za ostatními chalupami, které jsou mezi jinými kopečky. Kuklík totiž je a není vesnice. Má ceduli na začátku a na konci, na jízdním řádu  má i zastávku se svým jménem, má i něco, co by mohla být náves, ale jinak je celá rozkutálená po okolí. A není sama, takhle v tomto koutě vypadá nejedna vesnice.

Noční focení jsme měli místo u skal uprostřed velikého loukopole. Báli jsme se, že tam bude moc světla, ale nakonec fotky vyšly i tak. A před pár dny by nás ani nenapadlo, jak rádi se budeme vracet po focení do tepla.

Naštěstí jsme se dobře vybavili, takže jsme čtvrtek mohli celý strávit venku toulkami po kraji. Letos jsme prokombinovali cesty známé s cestami neznámými a opět jsme si co chvíli říkali: „ Tady je ale krásně!“

Co na začátku vypadá jako tři dny, se na konci změní v pár minut, které proletí, a my se zase musíme vrátit domů. Škoda. Na zpáteční cestě jsme se zastavili v Lipnici nad Sázavou – pár stop Jaroslava Haška, daleký výhled od hradu a procházka kolem zatopených lomů, které jsou Národním památníkem odposlechu. A pak jsme nastoupili do autobusu a jeli domů.

Doufáme, že nám tahle chalupa vydrží.

Tak za rok zase na Vysočině!

A zatím se tady můžete podívat na pár fotek:

https://www.zonerama.com/Link/Account/227302

(man)
foto: žáci SPŠ Tábor