Edookit
Zpráva o odchodu Romana Bernáta, který na SPŠ Tábor působil jako zástupce ředitele od roku 2007 a před tím dlouhá léta zastával stejnou funkci na táborské SOŠ stavební, mě dostihla minulý týden 9. prosince. Dnes je den posledního rozloučení a do mé mysli vstupují vzpomínky na Romana se stále větší intenzitou. Nebráním se jim. Zažili jsme toho společně spoustu. Ve škole i mimo ní.
Táborská průmyslovka nás spojila již v době našich studií, i když Roman už byl maturant, zatímco já vykulený prvák. A byla to průmyslovka, která nás o tři desetiletí později svedla opět dohromady, když jsme se stali spolupracovníky a dali jsme jí společně nový směr po splynutí do té doby samostatných škol strojní a stavební.
Byly to skvělé společné roky. Roman mě na svém postu doplňoval vším, co mně scházelo. Vynechám subjektivní výčet těchto vlastností, nakonec každému život přihraje člověka, který ho něčím obohatí, a každý z nás to bude vnímat jinak. Jednu poznámku si ale neodpustím. Obdivoval jsem ho jako muzikanta. Roman byl hudbě oddaný tak, že se určitě se svou kytarou mazlí dál, jen my její tóny zatím neslyšíme.
Takto mi zůstává v paměti a věřím, že nejsem sám.
Sbohem, kamaráde
(gau)
(foto zdroj: Big Papa/facebook)
