Edookit
18.3. – 31.3. 2019 Rakousko, Stanzach
Zatímco se všichni těší a chystají na blížící se jaro, pro nás je březen krokem zpátky do krajiny zasypané sněhem, vločkami snášejícími se k zemi, jasně modrým azurem, ale někdy také hustou chumelenicí a hodně špatnou viditelností – podle toho, co nám příroda nadělí.
Lyžařské kurzy – na ty Vás chci dnes pozvat.
Již po devatenácté měli naši studenti možnost prožít šest dní lyžování ve středisku Ski Arlberg (www.skiarlberg.at). Než si ho najdete, prozradím Vám, že je to největší lyžařské středisko v Rakousku a patří mezi světovou pětku. Je to sen nejednoho lyžaře, zvláště v případě, když přeje počasí, jako přálo letos nám. 305 kilometrů upravených sjezdovek a 200 kilometrů ve volném terénu, to čeká na každého, který se jako my vydá dlouhým ledovcovým údolím Lechtal až k parkovišti Salober. Vytáhnout lyže, vyfasovat skipas (dát do kapsy a neztratit J ) a můžeme vyrazit! Sedačková lanovka nás vyváží na Saloberkopf do výšky 2043m. Kdo nikdy nebyl ve vysokých horách, bývá většinou tímto prvním výhledem ohromen. Zvláště, když je azuro, jak už jsem se zmiňovala, že letos fakt bylo.(Někdo bývá ohromen nepřetržitě všech šest dní. Já to tak mívám, nikdy se nedokážu dostatečně nabažit.) A pak už se stačí pustit s větrem a nebo i proti větru po bílých pláních a vlnit se a vznášet se a nořit se do ticha, které proráží jen chod lanovek. Víme, že všechno stihnout nemůžeme, ale snažíme se do každého kouta skiareálu alespoň podívat. Mezi oblíbené dny patří ten, kdy se vydáváme i s batohem na tzv. Weiße Ring. 25 kilometrů sjezdovek nás provází skoro všemi horskými vesničkami Arlbergu. I ony jsou se svými typickými domy, často proměněnými v penziony a hotýlky, s kavárnami, bary a restauracemi nedílnou součástí obrazu lyžařského týdne. Každý den začínáme po deváté a končíváme ve čtyři.
K ubytování nemáme tak blízko, jak někteří dovolenkáři, ale jelikož nás tam pohodlně dopravuje náš autobus, není to takový problém. Alespoň máme čas probrat si den – pády plánované i nečekané, překvapivé kotrmelce i ranní manšestr s ostrými linkami našich lyží. A nebo si na chvilku schrupnout, o to víc sil pak máme na večeři i samotný večer. Ubytování, které nám pronajímá belgická organizace Jeka není nijak honosné – jednoduché pokoje s palandami a policemi, společné sprchy a záchody, společenská místnost a jídelna. Taky kuchyně, ve které z místních zdrojů vaří i čaruje náš kuchař Pavel, na tu nesmím zapomenout, bez té by nám patřičné síly chyběly.
Někomu se může zdát ubytování dost prosté, ale já si ho hodně chválím jako výbornou pedagogickou pomůcku. Dnes se tomu říká vystoupení z komfortní zóny, my s kolegyní už dávno víme, že čím hůř, tím líp. Nejedna maminka by si užívala pohled na svého syna, který myje a utírá nádobí, ráno si chystá do sáčku svačinu na celý den a pak si nad hromadou zmuchlaných věcí marně vzpomíná, jakou barvu mělo jeho triko, které si včera svléknul. (Dívky vynechávám z výčtu záměrně, ty s tím nikdy moc nebojují.) Poradit si, pomoct si, vyřešit problém. Nedám si do misky rajčatový salát, nebudu ho mít. Život neservíruje, život nám nabízí a my si dáváme do misky, nebo necháváme být a pak o to přicházíme. Pokud se toto nenaučíme, o hodně přijdeme. To jsem od zimy, hor a sjezdovek trochu odbočila, ale asi mi to přišlo důležité. Abychom prožili fakt supr týden, nemusíme mít dokonalý servis, sjezdovku pod oknem, bazén a saunu – stačí nám k tomu minimum – parta dobrých lidí, na které se můžeme spolehnout a se kterými si užijeme i to, že třeba nesvítí světlo, neodtéká odpad a 67 párů lyžáků na chodbě fakt nevoní. Vazby mezi lidmi vyrůstají z problémů, které jsou lidé spolu nuceni vyřešit. A hlubokými zážitky, které jsou rámovány krajinou, kde dýchat se musí zhluboka. A to spolehnutí se nedá naučit v komfortu a ani moc v lavici, k tomu je potřeba využít všech aktivit, které nám jdou vstříc. A mezi ně hory rozhodně patří.
A tak pevně doufám, že oba dva alpské týdny přinesly všem třídám nejenom dostatek fotek a videí, ale právě těch nitek, ze kterých se vazby splétají. Jestli jste přijeli domů a na tváři jste měli úsměv a se svými blízkými jste se alespoň pár větami dokázali o zážitky podělit, je to ta nejlepší odměna, jakou si můžeme my, co jsme se na těch dvou týdnech podíleli a společně s vámi je prožili, přát.
A své psaní uzavřu slovy Kouče: “ Konec HLÁSÁNÍ! “
(man)
foto: žáci SPŠ Tábor
více fotek naleznete ZDE
